Věnovat se sportu a pravidelnému pohybu ještě neznamená, že kvalita našeho zdraví a možnosti těla porostou. Můžeme se taky pěkně zruinovat. Co mě přimělo změnit přístup?
Jako teenager jsem hrál basket. Bylo to prima období, připadal jsem si jak v hiphopových klipech, které jsem tehdy tak hltal. Jenže to mělo háček – za těch osm aktivních let trenéři neapelovali na malý detail – abychom se před každým tréninkem, po tréninku a před zápasem pořádně vystrečovali. Navíc, pro náctiletýho kluka představuje protahování tu největší nudu, do které se sám dobrovolně nepustí. Z basketu jsem odcházel ztuhlej jak poleno.
Posilka na vejšce. Kdo by tam za pade na měsíc nechodil. Hurá na stroje a během odpočinku okukovat borce z Mr. Olympia na old schoolových otrhaných plakátech. Z dnešního pohledu další nesmyslná odbočka – potili jsme se, to teda jo, ale nikam to pořádně nevedlo. Svýmu tělu jsem tenkrát moc nepřidal. A strečink? Opruz, rychle, rychle, ať už jsme na strojích!
Setkávám se s aikidem. První měsíce jsem se tam motal na tatami jak ztuhlý dřevo, nikdo se mnou nechtěl cvičit. Sice sportuju od dětství, ale musel jsem si postupně přiznat, že mám se sebou co dělat. Každej druhej, kdo předtím moc nesportoval, byl na tom s mobilitou a pružností líp než já. Ale i tak tomu další roky něco scházelo. Jasně, především moje lenost se pořádně a hlavně smysluplně zakousnout do svých slabin.
Když na nutnou změnu nestačil rozum (a že na to měl fakt dost času), postaralo se o to tělo samo: vyřadilo mě na několik měsíců z pravidelného provozu. Z dnešního pohledu úžasné požehnání! Kromě nových poznatků z rehabilitací tehdy strýček Tim Ferriss vydával svou druhou knihu (Čtyřhodiné tělo, recenze zde – pozn. redakce), k mému milému překvapení tentokrát věnovanou jen a jen tělu. Seznamil jsem se se s pojmy jako je pre-habilitace, ta se pro mě stala tématem číslo jedna, nebo kettlebell. Pěkně vše na jednom místě vysvětlené tak, abych tomu porozuměl.
Znáte ten pocit, když se po dlouhém bloudění dostanete na tu svou stezku? Bylo to ono. Ferris cituje trenéra a fyzioterapeuta Gray Cooka a vyzdvihuje jeho důraz na základní kettlebell cviky TGU (Turkish Get Up) a swing: „TGU a swing sice nejsou dost sexy do lesklých časopisů. Co chci ale říct – když budete špičkový atlet a budete cvičit pouze tyto dva cviky, postačí to pro prevenci zranění? Ano, dost jistě“.
Kontrolka zablikala – tohle chci umět! Tohle přece musím umět! Projížděl jsem net a vybral to nejlevnejší na trhu – plastové kettlebells. No jo, chybami se člověk učí, nejen blbým nákupem, ale i YouTube samoukou. Je to zase ten způsob přemýšlení a přístup, díky kterým jsem si zrovna moc nepomohl. Tudy cesta nevede, musel jsem vyrazit za profíky. Co jsem si myslel, že bude hračka, se ukázalo jako hluboký propracovaný systém. Když se cítíte jako břídil, má to jednu výhodu – s trochou odhodlání a trpělivosti je relativně snadné to změnit, pěkně krok po kroku.
Pokud mělo mít moje další snažení smysl, musel jsem zapomenout na klik nebo dřep ze základky a začít po třicítce pěkně od začátku. A na pořádný cvičení s dělovou koulí si ještě chvilku počkat. Taky mě to napadlo – je mi přes třicet, není tohle pro mladší, není na to už trochu pozdě?
Právě naopak! Jsem v letech, když už nad tím nemůžu jen tak mávnout rukou. Když si to včas nepodchytím, moje tělo mi to může v kterýkoliv moment vymluvit. Nakonec, cvičební systémy kettlebell a funkčního silového tréninku jsou připravovány dokonce i pro důchodce. A upřímně, představa šedivějícího starce, který vyšvihne parádní TGU a po cvičení se pěkně narovná, mi dost imponuje.
[amazon_carousel widget_type=“SearchAndAdd“ width=“560″ height=“200″ title=““ market_place=“US“ shuffle_products=“True“ show_border=“False“ keywords=“Pavel Tsatsouline“ browse_node=““ search_index=“KindleStore“ /]
Co mohu doporučit každému, kdo se vydá upřímnou cestou poznávaní vlastní vůle, těla a jeho možností, je studium odborné literatury. Zabředněte do některé z knížek Pavla Tsatsoulina nebo Dana Johna a odkryjí se vám nové hloubky, o efektu na cvičení nemluvě.
Pavel Macek, můj trenér kettlebells, mi zašrouboval do hlavy, že síla a funkční trénink jsou dovednost. Klíčový vhled, který mému dalšímu snažení dává smysl a naplnění. A nejlepší na tom celém je, že je a stále bude co objevovat.
O autorovi: Jan Smetánka (KB1) je spoluvydavatelem Psychologie.cz. Pod značkou Bodylab vede v Praze pravidelné tréninky zaměřené na všeobecný fyzický rozvoj, funkční trénink, meditaci a relaxaci. Dlouhodobě se věnuje aikido a zajímá se o přesah tohoto bojového umění do běžného života, hlavně na poli komunikace a řešení konfliktů. Jeho vášní je DJing a hudba.
