Dle konceptu vyvinutého R.H. Schmidtem a zpopularizovaného např. Paulem Chekem patří dřep mezi tzv. primární pohybové vzorce (primal patterns): Dřep, výpad, tlak, tah, předklon, rotace, chůze/běh/sprint.

Židle, stoličky, křesla apod. jsou v dějinách lidstva moderní vynález – člověk “seděl” po naprostou většinu času svého dosavadního evolučního vývoje v dřepu. Na východě či v zemích třetího světa či v tzv. “primitivních” společnostech je dodnes velká část činností (jídlo, ruční práce, defekace, odpočinek) vykonávána právě v dřepu. I v západní industrializované společnosti se s dřepem či částečným dřepem setkáváme každodenně, např. při usedávání na židli či toaletu (a následného vstávání ze židle etc.).

Dokladem dřepu jako přirozeného pohybu a pozice těla je pohled na jakékoliv malé dítě. Děti nemají s plným dřepem žádné problémy a v této pozici tráví např. v hrách bez problémů desítky minut (co je navíc zajímavé, prenatální pozice plodu je de facto plný dřep). Člověk však v průběhu dospívání a stárnutí ztrácí mobilitu (kotníku, kyčlí, hrudní páteře) a dřep se stává čím dál tím více cizím a nepřirozeným pohybem.

S ohledem na předchozí oddíl můžeme říci, že i v případě dřepu ontogeneze kopíruje fylogenezi: Tak jako moderní člověk ve srovnání s archaickými společnostmi “zapomněl” dřep, stejně tak “zapomínáme” v průběhu našeho života dřep i my. Úkolem funkčního tréninku je člověka tuto ztracenou schopnost opět naučit.

Dřep a jeho progrese je jedním z pilířů jak systému posilování s vlastní vahou i cvičení s kettlebell.