Dřep vs. mrtvý tah

Co se týče kompexních cviků, setkáváme se někdy se dvěma tábory, a sice příznivci dřepu nebo mrtvého tahu.

Obhájci mrtvého tahu uvádějí, že dřep (především s velkou činkou) je velmi technický cvik – mrtvý tah je přeci jen o poznání jednodušší se naučit – viz např. článek Gray Cooka s názven „Maintain the Squat – Train the Deadlift“ či minimalistický systém Pavla Tsatsoulina PTTP!,  založený primárně právě na mrtvém tahu.

Jak mrtvý tah, tak dřep samozřejmě patří mezi fundamentální komplexní cviky a „primární pohybové vzorce“ a proto je potřeba se jim v tréninku věnovat. „spodní tahy“ jsou ve cvičení v KB5 zastoupeny jak „mrtvými tahy“ a jejich variantami, tak samozřejmě typickými ketlebell cviky jako jsou swing, clean a snatch.

Nejde nám primárně o „svalový“ přístup k tréninku, ale „pohybový“. Michael Boyle ve své knize Advances in Functional Training) vytyčuje škálu cviků od nejméně funkčních cviků až po nejvhodnější/pokročilé cviky z hlediska funkčního tréninku. Boylovu škálu jsme přehledně shrnuli níže:

•  leg press: nejméně vhodný – izolační cvik, pozice vleže, veškerou stabilizaci obstarává stroj
•  dřep v multipressu: pozice ve stoje – většinu sportovních úkonů vykonáváme ve stoje; stabilitu a kontrolu zátěže v 3D však stále zaručuje stroj
•  dřep ve stoje: signifikantně větší zátěž na vnitřní stabilizátory, tzv. „jádro“, cvičenec musí kontrolovat zátěž v 3D
•  dřep na jedné noze: ve většině atletických dovedností jsou střídavě zatěžovány levá a pravá noha
•  dřep na jedné noze v nestabilním protředí: další nároky na stabilizaci a proprioreceptivní orientaci

O posledním bodu by se dalo diskutovat – nestabilní povrch má své místo v rehabilitaci, ale pravděpodobně jen tam.