„Když lidé říkají, že je to nemožné, znamená to, že to je nemožné pro ně – ne pro tebe“, řekl v úvodu své řeči na 2. mezinárodním kongresu silového tréninku v italské Vicenze legendární Dr. Judd Biasiotto.

Je skoro půlnoc. Jsem unavenej jako kotě, ale nedá mi to něco nenapsat.

Den byl delší než dlouhý, přednášky a prezentace probíhali od rána do večera: Dietmar Wolf jeden z top světových IPF coachů měl velmi podrobnou přednášku o powerliftingové přípravě, Pavel Tsatsouline (se kterým budu zítra dělat pro KB5 interview!) pro změnu srovnával ruský, Westside Barbell a klasický americký systém tréninku. Vrcholem dne však byla poslední prezentace powerliftingové legendy, Dr. Judd Biasiotto: O cvičení, učení se… o životě.

Judd vyprávěl mnoho příhod ze svého života –  smutných i veselých, hrozivých i motivujících. V natřískané hale (350 účastníků) by bylo slyšet špendlík upadnout – a nutno se přiznat, že v průběhu doktorova vyprávění se nejednomu macho silákovi zamlžily oči a rozklepala brada…

Nedá mi to spát, a musím se s vámi alespoň o jeden z příběhů Dr. Judda podělit. Píšu to unavený, tak jak si to pamatuju, tak omluvte případné drobné nepřesnosti a překlepi :-)

Možná na KB5 blog nepatří, se cvičením moc nesouvisí… ale možná ano, a možná je důležitější než 1RM na deadlift anebo počet snatchů za 5 minut. Jak totiž říká Pavel a StrongFirst Code – “síla má vyšší účel”.

Dr. Judd vypráví:

Nastoupil jsem jako učitel na soukromé střední škole. Těšil jsem se na učení jako malé dítě, a první hodinu jsme si připravoval snad dva týdny. Dorazil jsme do třídy sna s dvacetiminutovým předstihem.

Žáci začali pomalu přicházet. Najednou kolem mě prošla jedna žačka – měla špinavé tričko, roztrhané džíny, z díry v botě jí čouhala ponožka, vlasy jak vrabčí hnízdo. Prošla kolem mě se skloněnou hlavou a posadila se úplně vzadu do lavice v rohu. Co to sakra je, říkal jsem si v duchu…

Začal jsem přednášet. Asi za deset minut v učebně všichni usnuli, nikdo nedával pozor… Až na onu žačku vzádu v rohu. Přednášel jsme dále, a viděl jsem, že si zaníceně píše každé moje slovo – úplně každé slovo!

Příští hodinu to vypadalo úplně stejně. Třída spolehlivě začala klimbat, jen ona žačka, Elain, si pečlivě všechno zapisovala. Měl jsem z toho v duchu radost, a začal jsem si připravovat lekce ještě pečlivěji, jen pro ní.

Za pár týdnů jsem po prvním testu jsem utíkal do kabinetu a těšil se na výsledky. Netrpělivě jsme listoval jednotlivými testy a hledal ten Elainin. Když jsem ho našel, nestačil jsem se divit… V testu byly místo vět a slov jen klikyháky a čmáranice!

Rozčílený jsem vyběhl z kabinetu směrem ke kolejím, vyhledal Elain a přivedl jí do kabinetu, aby mi to vysvětlila. K mému úžasu vyšlo najevo, že Elain neumí ani psát, ani číst, a v zásadě ani mluvit. Když jsem se jí zeptal, proč se proboha přihlásila na střední školu, tak zní vylezlo: „Nechtěla jsem zůstat obyčejná… „

A tak jsme začali. Zašel jsem dolů do knihovny a vypůjčil si slabikář pro první třídu. Elain vždy přišla ráno dříve, a pomalu se učila první písmena a slova. Když jsme šel odpoledne do knihovny, viděl jsem Elain s jejím slabikářem, viděl jsem, jak sedí u stolu se svým slabikářem a tiše se snaží číst. Když jsem odcházel večer domů a nahlédl jsme do studovny, byla tam jen jediná, poslední studentka – Elain a její slabikář.

Za dva roky se pomalu, ale jistě naučila číst a psát, a zlepšila si slovní zásobu – v druháku byla asi na úrovni sedmé třídy základní školy. Řeknete si, nic moc, sedmá třída, v druháku na střední, ale uvědomte si, že zvládla látku sedmi let za dva roky!

Elain pokračovala ve studiu – ve posledním ročníku už měla ty nejlepším známky, a promovala s vyznamenáním. Ke konci studia za mnou zašla, a poprosila mě, jestli bych nechtěl navštívit její rodinu, a nesvezl jí domů. Řekl jsem, že jasně, moc rád. Když jsem jí vyzvedl, nesla si všechny své věci… ve dvou papírových taškách….

Když jsme se blížili k ní domů – bydlela asi 250 mil od školy! – podívala se na mě a řekla: „Doktore, prosím vás, neříkejte rodičům, že jsem tak hloupá!“

Řekl jsem: „Elain, co to říkáš? Jsi jedním z nejchytřejších a nejúžasnějších lidí, které jsem kdy poznal!“

Přijeli jsem k Elain rodičům. Bydleli v opuštěné, zpola zdemolované budově – vevnitř měli jen jeden stůl bez židlí, v jedné místnosti bydlelo asi patnáct lidí. Seděli jsme na stole a tiše jedli večeři – pro mě to byla jedna z nejúžasnějších večeří, kterou jsme kdy zažil. Elain se ke mě naklonila a řekla mi: „Vidíte, jak jsou moji rodiče laskaví, co všechno obětovali, abych mohla jít na studia?“

Elain nakonec promovala s vyznamenáním. Rozhodla se udělat si učitelské zkoušky, a umístila se mezi 5% těch nejlepších. Absolvovala další, náročnější úroveň učitelských zkoušek, a umístila se mezi 3% nejlepších.

….

Uplynula řada let. Byl jsem pozván na jednu z amerických univerzit, abych zde přednesl závěrečnou řeč. Když jsem přicházel k řečnickému pultu, viděl jsme, že mě bedlivě sleduje obrovský, svalnatý černoch, hora svalů, která musela benčovat snad panelák. Zastavil mě, a řekl mi: „Já vás znám – vy mě ne, ale brzy, brzy mě poznáte!“

Musím říci, že jsem byl notně vystrašený. Když celá akce skončila, všichni odešli – až na onoho obra, který na mě čekal v lavici. Pokynul mi, abych se k němu posadil, a povídá:

„Víte, rodiče mě v dobré víře, že ze mě něco bude a že nebudu muset třít bídu s nouzí jako oni, dali na střední školu, ale já naprosto, naprosto propadal ze všech předmětů. Byl jsem naprosto zoufalý, všichni mi říkali, že jsem hloupý, všichni nade mnou zlomili hůl… Až na jednu profesorku – vaší žačku Elain. Vzala mě pod svá křídla a díky ní mě ze školy nejen nevyhodili, ale úspěšně jsem dnes odpromoval. Elain mě poprosila, abych vám předal tento dárek“.

Předal mi malý balíček a odešel.

Rozbalím mašli a papír…

Usmál jsem se a zalistoval Elaininým starým slabikářem.

Z Itálie zdraví Dr. Judd a Pavel.