„Lidé se mě ptají, proč nedávám motivační tipy. Odpověď je: žádné nemám. Všichni jsme tu dospělí: buď to v sobě máte, nebo ne,“ říká můj učitel Pavel Tsatsouline.

Provázek nejde tlačit

„Psychologický“, natož pedagogický aspekt jsou samozřejmě ve výuce klíčové, každopádně – nechť cvičení prosím nesupluje psychoanalýzu, nezastupuje nedostatek rodičovské/partnerské pozornosti, důvěrné rozhovory s kamarádkou/kamarádem, randění a podobně. Cvičení není babysitting, ale vědomé a dospělé převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život.  

Nic špatného na výše uvedených komunitních aspektech, vztahy v gymu jsou ve finále celkem „intimní“, ale můj zubař se mnou také primárně neřeší, jestli mám dřepovat high bar nebo low bar – alespoň ne v zubařském křesle. Po šichtě na pivo? Jasan, proč ne. Pokud však nedřepnu ani bez váhy či s lehkou bell, je debata o low/high bar dřepu irelevantní tak či onak.

Ad výkony

Pokud člověk nesoutěží v powerliftingu, vzpírání nebo třeba girevoj sportu, o max výkony nejde, a pokud soutěží, nejde o ně ani v gymu, ale na soutěži.

Dtto platí i pro případ, že člověk profesionálně soutěží v tom či onom sportu – jde o přenos do onoho sportu (cca. 20% našich žáků).

A dtto platí pro pro cvičení pro zdraví, pohyb, obecnou sílu a kondici (cca. 80% našich žáků) – opět jde o přenos, v první řadě a především do běžného života, proto „funkční“ trénink. Všechny tři úrovně však vyžadují jasný systém, metodu a (minimální!) standardy.

(Skutečný) bod A a bod B

Takže postup je jednoduchý:

Žák: „Tohle jsou moje cíle, sportovní minulost (či její absence), aktuální stav, důvody, motivace.“
Učitel: „Fajn, mrkneme na to, jak na tom jsi (bod A), a navrhneme cestu od bodu A do bodu B.“

Průsečík? Fajn! Ne? Taky fajn. Žáka pošleme pryč, když trvá na tom, že chce malovat strop, a ještě nemá položené základy, anebo když se chce naučit číst, ale vlastně si chce hrát s vláčky. Na pifčo můžeme každopádně zajít tak jako tak.

[Sakra, tak si říkám… není tenhle článek příliš motivační?]

Pavel Macek

 

---