Jedním z mnoha rozšířených mýtů – založeným na nedůvěryhodém výzkumu Dr. Karl Kleina z Texaské univerzity z 60 let. 20. století – je tvrzení, že dřepy škodí kolenům. Řada autorit v průběhu let toto tvrzení přesvědčivě vyvrátila a ukázala, že problém dřepu a kolen leží někde jinde.
Citujme dnešní oficiální stanovisko NSCA (National Strength and Conditioning Association, USA): „Zranění připisovaná dřepu nejsou následkem cviku samotného, ale nesprávné techniky, preexistujících strukturálních abnormalit, jiných fyzických aktivit, únavy či přetrénování. “
Dalším z mylných přesvědčení je tvrzení, že by se nohy v kolenou neměly ohnout více než 90 stupňů. Jednoduchý pokus vstát ze sedu na zemi bez ohnutí kolen více než 90 stupňů poukazuje na nesmyslnost tohoto tvrzení; co více, jedno z kolen je při vstávání ze země signifikantě více zatížené než při standardním čelném dřepu.

Dřep do 90 stupňů a zpět sice zatěžuje kvadricepsy více a dovoluje cvičit s větší váhou, je ovšem nejméně stabilní dřepovou pozicí a zátěž na vazy je zde o mnoho větší než v plném dřepu.
Různé varianty dřepů dnes naopak patří mezi základní rehabilitační cviky na problémy s koleny, resp. kotníky či kyčlemi (jak uvádí např. Michale Boyle a jeho „joint by joint“ systém přejatý od Gray Cooka, kořen většiny problémů s koleny je buď o úroveň výše či níže, tj. např. omezená mobilita kotníků či kyčlí).



