Už čtyři roky studuji fyziku a rok herectví. Ve fyzice hodně pracuji na počítači (programuji), při herectví zas musím vnímat své tělo a mít v něm stabilní oporu. Na herectví máme mnoho předmětů, kde se učíme, jak svoje tělo vnímat, jak s ním něco vyjádřit a jak ho postavit v prostoru.
Bohužel už chybí druhý článek řetězu – dobrá fyzická příprava těla. Je jen v náznacích a pro mě jako člověka, který má tělo „rozpojené“ za poslední čtyři roky sezení u počítače, je to málo.
Lezení byl dobrý nápad
Když jsem na začátku listopadu projížděl internety, padla mi do oka výzva, kterou navrhl Pavel, zakladatel KB5 a můj sifu z Practical Hung Kyun. Každý den deset minut lezení po čtyřech. Jednalo se o třicetidenní výzvu. V té době jsem už po čtyřech lezl. Potřeboval jsem to – moje vrchní a spodní polovina těla se sebou odmítaly komunikovat na úrovni, jakou jsem od nich vyžadoval. Navíc s narůstající schopností tělového hmatu, jsem si tuto disbalanci uvědomoval čím dál tím více a chtěl jsem s ní něco udělat. Jenže jsem lezl málo. Z koupelny a do koupelny, na záchod a ze záchoda. Protože to bylo efektivní, snadné a absolutně udělatelné.
Crawling Challenge mě zasáhla v čase, kdy jsem přemýšlel, jak toto lezení rozšířit dál. Ihned jsem otevřel Original Strength, začetl se a začal objevovat výhody crawlingu, mezi něž patří především komunikace mezi periferiemi těla, které jsou spojené v magickém středu – jádru. Lezení se tedy ukázalo jako ideální prostředek a stálo za to ho dál rozvíjet.
Jako mimino z nuly na deset minut
První cíl byl jasný. Naučit se lézt jako mimino, takzvaný baby crawl, po dobu deseti minut tak, abych se v tom cítil úplně přirozeně po celých deset minut. Vypadá to jako hračka a hned první den jsem pochopil, že to tak jednoduché nebude. Nejde o složitost cviku, jde o to, že tělo zapomnělo, jak se leze a nefunguje tak, jak by mělo. Na druhou stranu, někde to v něm pořád je zakódováno a obnovení této základní funkce (lézt umíme dřív než chodit), se událo celkem rychle. Na konci prvního týdne jsem lezl jak batole. Hodně jsem se u toho učil z videí od Original Strength, která jsou k dispozici na youtube, pak samozřejmě ze samotného pdfka s výzvou od Alekse Salkina, dal jsem také hodně na to, co mi říkalo moje vlastní tělo a v neposlední řadě jsem měl také svoji přítelkyni, která mě ráda opravila, když jsem dělal něco špatně.
Mířit na jeden cíl – cesta k Cat Crawl
Třicet dnů je krátká doba na projití celé škály typů lezení až ke Spider-Manovi. Jako cíl jsem si dal naučit se Cat Crawl a dojít k nějakému uspokojivému poměru mezi Baby Crawl a Cat Crawl v rámci mých pravidelných deseti minut. Tento cíl jsem si rozdělil na menší podcíle. Jeden jsem zmínil výše a zhruba po týdnu ho dosáhl. V tomto okamžiku, kdy jsem lezl deset minut v Baby Crawl a byl jsem na tom tak, že bych odlezl klidně i dalších deset minut, jsem začal míchat Baby Crawl a Cat Crawl. Zpočátku jemně. Jednou tak, dvakrát tak. Když už jsem šel přes pomyslnou hranici námahy, změnil jsem Cat Crawl na Baby Crawl pozpátku. Cílem bylo mít neustále zaměstnané vědomí a polehoučku se učit jednu věc za druhou.
Třicet dnů a výsledky
Ke konci třiceti dnů jsem uměl lézt jako mimino popředu i pozpátku. V Cat Crawl jsem se dostal k poměru lezoucích rovinek na krásné číslo 7:5 ve prospěch kočky. Okamžitě po cvičení jsem měl vždy pocit absolutní narovnanosti. Proměnilo se mi tělové napětí a jednoduše nešlo stát nějak křivě. Je to vidět na první pohled (když máte zrcadlo), ale hlavně to pocítíte. Po třiceti dnech jsem si změřil maximum kliků a dřepů – světe div se, zvětšilo se. Navíc u kliků byl k vidění i jiný progres. Plynulost. V životě jsem nedělal tak krásně plynulé kliky, jako po této výzvě. Ve škole na pohybu mi učitelky říkají, že chodím jinak, že se mi změnilo propojení periferií. Já na to nemám moc oko, tak jim věřím, zvlášť když vím, jak dobře se cítím, i když jen jdu. Moje rovnováha se taktéž zlepšila, což je opět poznat na různých hereckých cvičeních, kdy nevrávorám, nepadám a ani jinak se nezesměšňuji :).
Doporučení, aneb na co jsem narazil
Nelezte v kruhu. Udělejte si rovinku, pokud možno co nejdelší. Lézt po tvrdém není dobrý nápad, uděláte si modřiny na kolenou (na začátku) a pak vás to bude bolet při každém „kroku“. Jako řešení jsem zvolil tenké karimatky, které jsou ideálně měkké – ani moc, ani málo. Vyměřte si čas ve dne kdy budete lézt. Pomůže vám to. Já ze záčátku lezl hned ráno, ale pak jsem přestal stíhat a přesunul jsem lezení až na večer. Není to náročná aktivita, zvládnete ji i po práci. Ale musíte se na ni stoprocentně soustředit, jinak nemá smysl. Pište si. Každý den. Nejlépe veřejně. Pomůže vám to vnímat jednotlivé změny, motivuje vás to dělat pravidelně, i kdyby to četl jen jeden člověk. Mluvte o tom s každým. Pomůže vám to podobně jako psaní a zaváže vás to obdobně jako zveřejnění vašich poznámek na internetu. Jako bonus obou aktivit můžete někoho uchvátit natolik, že začne lézt taky a to je jedině dobře.
Lezte a nebuďte zombie!
O autorovi: Franta Čejka studentem katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU a katedry geofyziky MFF. Zajímá se o to, jak z mála vytřískat hodně a jak proměnit svoji lenost v činy. Pro tento účel založil stránku www.nebudzombie.cz
Pokud se vám článek líbí a chcete podpořit naší publikační činnost, přidejte prosím komentář, klikněte prosím na „Tweet“ nebo „to se mi líbí“!
Chystané akce a semináře!
[events_list]
