Fyzioterapeut Martin SvitekDobrého fyzioterapeuta, který kromě svého oboru dobře rozumí silovému a kondičnímu tréninku, často těžko najít. V KB5 jsme měli to štěstí, a jednoho takového zaplaťpámbu máme. Pavel Macek ze školy KB5 se s Martinem Svitkem seznámil před lety skrze bojová umění; Martin přišel přišel na několik přátelských sparringů s klukama z Pavlovy školy, a později i na seminář posilování s vlastní vahou GT5 a pocvičení s kettlebell – nad šálkem dobrého čaje (anebo sklenkou něčeho vostřejšího) pak společně s Pavlem probírali jednotlivé cviky, silový a kondiční trénink, běhání, bojovky, pohyb a vlastně život obecně.

Většina lidí zná bod B, do kterého se chtějí dostat – zesílit, zhubnout, dostat se do kondice atd. Jaký je však jejich startovní bod, bod A? Jak se hýbají? V rámci školy KB5 (gentlemen)/Funkčního tréninku Praha (ladies) máme jeden z vynikajících nástrojů, pomocí kterého určíme, jak na tom klient momentálně je – screening funkčního pohybu (FMS). Najdeme-li pohybové asymetrie, dysbalance, kompenzace, máme celou sadu  nástrojů, jak na zlepšení zapracovat. Najdeme-li však bolest, anebo případ, se kterým si nevíme rady, není to již práce pro nás, ale pro Martina.

Funkční trénink z hlediska fyzioterapie

Otevřený, hledající, neustále studující, vynikající pedagog a profesionál každým coulem. Interview s Martinem jsme chtěli spáchat už dávno – čas uzrál, čtěte a užívejte. Zvídavé otázky pokládal Pavel.

Co potřebuje dnešní „průměrný“ kancelářský člověk nejvíce?

To je těžká otázka, asi se ptáš hlavně na pohybovou stránku věci, že? Základem je nebýt v kanceláři od nevidím do nevidím nebo aspoň ne pravidelně. Další věcí je pohybová hygiena přímo v kanceláři – jak sedím (symetrie proti počítači, výška posezu, střídání typů sedu), u čeho (velký počítač, notebook, notebook s externím příslušenstvím) a jak vypadá ten můj pracovní den (můžu-li jednou za čas vstát a trošku se prohýbat, vážně to udělám?). A až potom jde o to, co se dělá mimo práci a to je už vaše parketa.

…a co by mimo tu práci měl dělat?

Moje zkušenost s pacienty je taková, že nemá cenu odpovídat na klasický dotaz „a co mám cvičit, aby to bylo zdravé?“. Sice pak někdo dostatečně motivovaný bolestí začne cvičit to, co mu doporučíme, ale vydrží přinejlepším pár měsíců. Člověk by se měl věnovat takovému pohybu, který ho z hloubi duše baví. Jestli to je od mládí zapálený cyklista, tak ať šlape na kole, ale pořeší si kvalitu té jízdy (například na řídítkách jde viset nebo se o ně aktivně opírat) a ať má pak určitou kompenzaci. Z dvouhodinové vyjížďky se udělá vyjížďka na hodinu čtyřicet a těch dvacet minut se nechá na pro daného člověka adekvátní strečink, posilování s vlastním tělem, kde nepůjde o růst svalů, ale o výcvik nějaké pohybové dovednosti. A pak je pohyb zábava a člověk se na něj těší, estetické a zdravotní benefity jsou pak druhotné a přichází „samy“. Takže někdo máchá kettlebellem, někdo plave, někdo tancuje, někdo chodí po lese, někdo běhá, někdo si doma 15 minut denně zacvičí a všechno je správně, má-li to hlavu a patu pro daného člověka, pro jeho životní příběh a povahu.

[amazon_carousel widget_type=“SearchAndAdd“ width=“580″ height=“200″ title=“Funkční silový a kondiční trénink!“ market_place=“US“ shuffle_products=“False“ show_border=“False“ keywords=“Functional training“ browse_node=““ search_index=“KindleStore“ /]

Jak se díváš na cvičení s kettlebell, vlastní vahou nebo velkou činkou ?

Já mám k posilování blízko skrze bojová umění, kterým se věnuji přes půl života a různé minimalistické náčiní vždy bylo něco, co mě zajímalo, protože pak jde odcvičit přímo v tělocvičně v rámci tréninku. I proto, že v bojovkách nejde tolik o daný sval, ale o svalovou souhru, jestli umím generovat sílu do úderu už od země (nohy) nebo jen máchám rukou. Dneska vidíme velký boom návratu ke kettlebells i cvičení s vlastním tělem. A já to podporuji, protože těmto přístupům je bližší práce s tělem, co se týče kvality pohybu. Bohužel, tak jako u každého boomu, jsou ale také přístupy, kdy se máchá s kettlebellem ve stylu „no takhle to zvedneš nad hlavu a teď znova a makej“ a pak je to destruktivnější, než třeba běžná posilovna, kde je přece jen tělo nějak fixované a ke zranění může dojít méně pravděpodobně, než když se budu snažit o TGU se 30 kily, bez techniky, bez přípravy, bez schopnosti vnímat tělo a svoje limity. Takže kettlebells i velká činka jsou dvousečná zbraň s velkým potenciálem, jak do pozitivního, tak i do negativního. Aby se vysálo jen to pozitivní, to je vaše práce, kterou děláte dobře.

Jaké jsou nejdůležitější věci z pohledu fyzioterapeuta, na které se v tréninku soustředit?

Musím odpovědět trochu alibisticky obecně. První věcí je začít tělo vnímat podle pohybových funkcí a ne svalů. K tomu nejsme vedeni ani ve škole v rámci tělesné výchovy, ani v běžném sportu. Těmi fyziologickými funkcemi, velmi zjednodušeně řečeno, jsou schopnost kvalitně opřít chodidlo, udržet dolní končetinu v ose, udržet pánev a bedra v neutrální pozici i proti vnější síle, udržet lopatku opřenou o hrudník. A posledním takovým trochu všeobjímajícím principem je způsob dýchání, protože ten ovlivňuje celý trup a skrze pozici pánve a lopatek i funkci horní a dolní končetiny. A toto platí pro jakýkoliv sport nebo pohyb běžného života. Abych mluvil konkrétněji třeba pro cvičení s kettlebells. Budu cvičit mrtvý tah, tam pracuji na zvedání břemene pohybem primárně v kyčli při udržení napřímené páteře. To, že pracují hamstringy a hýžďové svaly a že trup drží souhra bránice, pánevního dna, příčného břišního svalu……to je informace podstatná jen pro fyzioterapeuta (nebo  jiného zdravotníka) a třeba erudovaného trenéra. Pro cvičence je podstatný pohyb v kyčli a udržení napřímené páteře. Zvládne to se 100 kilovou činkou? Výborně, až bude přestavovat chalupu a nosit pytle s cementem, tak si zřejmě neudělá akutní ústřel nebo horší zranění páteře a nestane se pacientem. Je u třetí série už unavený a bedra se mu hroutí? Pak musí přestat a vzít si lehčí závaží a je jedno, že by to ještě „dal“, jinak jde sám proti sobě. A to je to podstatné, veškeré další fenomény jako pálení svalů, endorfinově dobrá nálada po tréninku, estetická část věci, uspokojení z výkonu jsou druhotné a měly by být podřízené kvalitě pohybu.

Ještě jednu věc musím zmínit, kterou s rozmachem funkčního tréninku velmi výrazně vnímám. Lidé jsou si více vědomi pohybu jako určité dovednosti, vnímají kvalitu, tedy ví, jak má být koleno, jak rameno, jak páteř. Ale zapomněli jsme relaxovat. Tím teď nemyslím pobyt v gauči, ale schopnost dělat pohyb správně s vynaložením, co nejmenší možné síly. Často vídám, že cvičíme, i když necvičíme, sedíme s použitím takové síly pro napřímení beder, jako bychom zvedali pytel cementu, píšeme propiskou sevřenou tak pevně, že bychom udrželi i 12 kilový kettlebell. A pokud zdravotní obtíže pramení z neschopnosti relaxovat, tak pak běžné i velmi inteligentní cvičení nepomůže, musí se člověk naučit hýbat ekonomicky, odpočívat a pak až přidat cvičení. Vůbec vnímat uvolnění je pro naši společnost velmi těžké.

Co je dle tebe tzv. „funkční“ trenink?

Tady už budu stručnější :o)  Funkční trénink trénuje fyziologickou funkci pohybového aparátu. Praktičtěji řečeno, trénuje moje tělo pro běžný život. Nejde o to, aby mě svaly pálily, abych se zničil, abych „jel takhle, protože to je hodně na záda“, ani o to, jestli zvednu víc, než kamarád. Jde o to, aby normální máma od rodiny mohla odnést tašky s nákupem nebo abych si já mohl vyměnit rezervu na autě a můj pohybový aparát to vydržel. Běžný život může být samozřejmě i vrcholový sport, funkční trénink pro profi sportovce je pak příprava pohybového základu, ze kterého vychází pro daný sport, opět aby to zdravotně ustál a aby uměl používat tělo jako celek a ne jako jednotlivé svaly.

A co standardní posilka, kulturistika a tz. „fitness“?

To už bude možná víc můj subjektivní názor, než vzdělání v oboru. Určitě to tak není u všech, ale vídám klasicky přemýšlení u lidí z posilovny „tenhle cviky se dělá takto, protože pak víc jedou záda“ a to je pro mě špatně. Správně to může být možná pro reprezentanta v kulturistice, pro kterého je stěžejní mít zevní hlavu tricepsu v určitém poměru k vnitřní hlavě tricepsu, protože jinak ho rozhodčí nenechají vyhrát (tady improvizuji, kulturistice já nerozumím). Pro všechny ostatní, tedy 100% lidí, které my dva potkáváme, je to přemýšlení zhoubné a zdraví poškozující. Často totiž cvik u, kterého něco „jede víc“ je současně ten, který poškozuje některou z fyziologických pohybových funkcí (například „prsení se“ při přitahování klady nebo činky, nebo klasické cvičení na záda – hyperextenze) a tím pádem z dlouhodobého hlediska poškozuje i zdraví a funkční silovou výkonnost cvičence.

Ale zase bych posilovnu plošně nezatracoval, jak se to dnes trošku děje. Jde o to mít člověka, co mě naučí cvičit v kontextu požadavků mého života a mojí nejen pohybové individuality. Jde to i v posilovně, i s kettlebellem, i venku v parku. Jen třeba ta posilovna s hromadou strojů s obrázky zatěžovaných partií k určitému nevhodnému přemýšlení táhne.

Běhání?

Já jsem s věkem běhání přišel na chuť, neběhám moc, ale třeba maraton jsem na hec uběhl, takže úplně začátečník nejsem. Načetl jsem celkem dost literatury, abych se zorientoval, ale jako v mnoha dalších otázkách jsou tu extrémní názory a dva často vyhecované tábory. Jeden říká neběhat, protože je to destruktivní, druhý běhat, protože je to přirozené. A v tom druhém je pak ještě běhání, tak jak se většinou dělá a pak menšinový tábor bosoběhačů. A můj, studiem, zkušeností i diskusí se zkušenějšími kolegy, utvořený pohled je takový, že běhat je přirozené a je to dobrá volba už jen třeba kvůli tomu, že se běhá venku a to je v dnešní době lidem třeba. Bohužel tak jako další přirozené věci (ono v principu všechno, co se učí v kvalitním funkčním tréninku umí malé dítě a pak to zapomene) to v naší společnosti zapomeneme. Takže i když je běhání přirozené, tak my se tu přirozenost musíme znovu učit (kancelářský normočlověk určitě) a tak pokud někdo neudělá 20 fyziologických dřepů, neumí poskočit bez toho, aby se otřásaly zdi a neumí udržet páteř napřímenou, tak aby mohla rotovat, tak by běhat zatím neměl a až se tyto dovednosti naučí, tak pak běhat může. A když už běhá, tak je dobré mít někoho, kdo umí opravit techniku běhu (bohužel i tady je hromada rozepří, co je to vlastně správná technika) a který mě jednou za čas zkoukne a poradí mi, co opravit. A nadstavbou techniky a pohybových dovednosti je opět relaxace, ideální pocit je, že tělo běží samo. Možnost užít si, že se to prostě jen děje.

Obutí je dneska taky žhavé téma – klasická běžecká obuv versus minimalistické boty. Já jsem příznivcem toho druhého. Většina fyzioterapeutů se shodne na tom, že aference (zjednodušeně vnímání, to co jde z těla do mozku) z chodidla je pro další pohybové funkce velmi podstatná a že v dnešní době stereotypního terénu, tlustých podrážek a bot více estetických, než funkčních bývá chodidlo nefunkční, já někdy říkám „zkopytnatělé“. Běh na boso nebo v minimalistických botách (a nejen běh) s tímto přirozeně pracuje. Ale jako všechno, není cesta koupit si minimalistické boty a vyběhnout, že se něco stane samo, nestane. Musí se pomalu, s rozumem a u některých i pod dohledem.

CrossFit, tzv. Hardcore tréninky, kruháče apod.?

Nebudu je posuzovat plošně, protože to jsou jenom komerční názvy a výsledek a obsah stejně pak udělá ten jeden člověk, co to učí, jeho zkušenosti, vzdělání. Stejně jako dneska vidíme, že ne všechno, co se nazývá funkčním tréninkem je funkčním tréninkem.Upozornil bych jen na jednu věc a to platí pro všechno cvičení. První je kvalita, pak až kvantita. Nechápej mě špatně, moji žáci by ti potvrdili, že moje tréninky jsou makačka, nejsem zastáncem poflakování se. Ale nejdřív musí být pohybová dovednost a to v některých přístupech k věci: „dneska uděláme 1000 přeskoků na švihadle, a uvidíme, za kolik to dáš“ nebo „ dneska děláme shyby, trhy a běháme s pytlem písku na zádech“ je špatně, protože je to stejně nastavené pro vrcholového sportovce, pro někoho kdo se umí hýbat správně od přírody i pro někoho, kdo neumí správně ani sedět, natož zvedat činku nebo se přitahovat na hrazdě. Chválím snahu různých CrossFit/Hardcore/Bootcamp tréninků v tom, že tahají lidi z hospody a gauče ke sportu. Jenže dost jich pak končí jako pacienti právě pro nedostatek korekcí do kvality a takoví potom na sport zanevřou ještě víc a je to medvědí služba pro všechny strany.

Jak bys viděl rozdíly mezi tréninkem amatérů a profesionálů?

Budu mluvit ze zkušenosti trenéra Taekwonda, což je amatérský sport a současně fyzioterapeuta, který i s vrcholovými profi sportovci přichází do styku. Spolupracuji, krom jiného, i s jedním extraligovým hokejovým týmem a rozdíl vidím hlavně v tomto: profesionál odtrénuje (a jestli kvalitně nebo nekvalitně by bylo na jiný rozhovor) a pak má volno. Je-li rozumný, věnuje se regeneraci, dobře se nají a má klid. Současně má často rychlý přístup ke zdravotní péči. Amatér, takový ten kancelářský člověk, co se chce hýbat, a nebo nadšenci, co po práci jdou dřít něco do tělocvičny a trénink se intenzitou blíží tomu profesionálnímu, to je něco úplně jiného. Amatér v širším slova smyslu musí přemýšlet nejen v kontextu daného sportu, jestli trénink byl dobře vymyšlený, ale v kontextu života obecně – můžu se dneska sedřít, když zítra mám být v 7 ráno v práci a vydělávat na rodinu? Stihnu odregenerovat, i velmi dobře vymyšlený trénink, když večer má kamarád z dětství oslavu narozenin a já nebudu moc spát? A to už je pak um toho daného člověka, cvičit pro život, ne pro cvičení samotné. Co z toho, když mám radost ze života jen v tělocvičně a zbytek dne pospávám a není se mnou kloudná řeč a za určitou dobu přijde zranění, které mě od sportu odstaví nebo mi ho aspoň znepříjemní? Profesionál i amatér potřebuje managera všech aktivit, někoho kdo tomu dá řád. U profesionála by to měl být trenér, u amatéra buď amatér sám, nebo opět jeho vzdělaný trenér, ale musí být opravdu vzdělaný v širším slova smyslu a znát životní režim daného člověka. Bohužel toto u mých pacientů často musím suplovat já.

Jaké jsou největší chyby, které lidé dělají, když začínají cvičit?

Nechají se strhnout davem nebo doporučením známeho/osobnosti/medii bez širšího kontextu. Nemůžu trénovat jako profi sportovec s perfektním zázemím, nemůžu kopírovat kamaráda, který celý život pestře sportoval a teď měl kvůli času dva roky pauzu, když já se celý život nehýbal a teď chci začít. Základem je vzdělaný trenér, který by měl fungovat jako (nejen) pohybový mentor. Například chci běhat, někdo erudovaný se podívá, jak se hýbu a buď mi rovnou koriguje běžeckou techniku, nebo mi dá přípravná cvičení, které mě ke kvalitnímu běhu časem dovedou (jemný doskok, udržení dolní končetiny v ose, rotabilní hrudní páteř…). To platí pro všechny sporty, i pro kettlebells, i pro cvičení s vlastním tělem. Někteří prostě nemůžou hned klikovat a dřepovat v sériích.

Funkční trénink z hlediska fyzioterapie

Na stáži u legendy české fyzioterapie, prof. Lewita

Dal bys nám nějaká doporučení na každodenní návyky?

Tuhle otázku nechám bez delší odpovědi. On to vlastně asi každý ví. V principu je třeba mít každý den čas i na sebe, protože to je základ fyzické i psychické hygieny. Návyk snad nadřazený ostatním je ta výše zmíněná relaxace. Například, když si čtenář teď zkusí uvědomit svoje tělo (je-li toho vůbec schopný) – pracuje jeho tělo vážně jen takovou silou jakou je právě třeba? Nezadržuje dech, nesvírá křečovitě myš nebo papír, na který si rozhovor vytiskl?

Jak jsi spokojený se spoluprácí s KB5 Gymem/Funkčním tréninkem Praha?

Spolupráce probíhá tak, že pokud si instruktor není jistý, zda je řešení daného problému cvičence v jeho kompetenci (bolest při cvičení nebo i jen „zvláštní“ přirozený stav pohybového aparátu…), tak ho pošle ke mně, já doporučím potřebná cvičení, popřípadě pokračování v rehabilitaci nebo úpravu tréninkového programu. Oceňuji, že už jsem u několika málo případů řekl, že cvičení u vás asi není vhodné a bylo to respektováno.

A musím dodat, že ta spolupráce je pro mě vlastně velmi příjemná, protože ty i Justys máte dar motivovat lidi. Uź k vám motivovaní přicházejí a vy to ještě prohloubíte. Ke mně pak přichází člověk, kterého nemusím přesvědčovat, že něco má dělat, jen mu řeknu co a proč. A když je spojený rozumný přístup ke cvičení s motivací, tak bude čím dál tím méně zbytečných pacientů, což dnešní doba i systém potřebují.

Martin SvitekDíky Martine, těším se na viděnou!

Carpe diem :-)

O Martinovi: Fyzioterapeut, 4. dan taekwondo, národní trenér taekwondo II. třídy, národní rozhodčí. Můžete jej kontaktovat na martin.svitek@taekwondo.cz

 

Pokud se vám článek líbí a chcete podpořit naší publikační činnost, přidejte prosím komentář, klikněte prosím na „Tweet“ nebo „to se mi líbí“!

celkem